Na druhém webu se pomalu rozjíždí rubrika s recepty, tak se přijďte kouknout
zde.

Indická Hudba

3. srpna 2006 v 13:42 |  Indie
Indická hudba
Úvod:
Jako téma seminární práce jsem si zvolila Indickou hudbu a hlavně nástroje, které se v Indii používají a dále bych také chtěla pohovořit o indických mantrách. Nejprve jsem myslela, že budu psát o hudbě indiánské, ale literaturu jsem bohužel nemohla sehnat. Tak jsem se zaměřila na tuto hudbu, která je také velice zajímavá.

Indická klasická hudba

Indická klasická hudba patří k nejvýraznějším fenoménům duchovně a meditačně orientované mimoevropské hudby. Můžeme ji dělit v zásadě podle dvou hledisek. Z geografického hlediska jsou to dva základní proudy: severoindická (hindustánská) hudba a jihoindická hudba zvaná též karnatická

Rozeznáváme dva základní hudební styly:

Rágy jsou rozsáhlejší instrumentální či vokálně-instrumentální skladby meditačního charakteru
s duchovním zaměřením. V sanskrtu slovo rága znamená stav mysli - rága tedy vyjadřuje určitou náladu. Svým laděním a "zabarvením" jsou rágy směřovány k různým denním dobám - nejčastejší jsou rágy ranní a večerní. Rágy (zvláště severoindické) zpravidla začínají úvodní pomalou melodickou částí zvanou álap (bez doprovodu bicích nástrojů) a postupně gradují až
k závěrečnému tintálu s rychlými variacemi a výraznou rytmikou podporovanou bicími nástroji, většinou bubínky tabla. Každá rága má sice svá pravidla, avšak interpret má určité možnosti improvizace - rozvíjí základní melodii podle své duchovní zkušenosti a rozpoložení nitra.
Indické rágy ve vokálním podání se v dřívějších dobách zpívaly v umírněném starobylém stylu dhrupad, používaném již ve 12.stol. ve višnuistických chrámech. Pro styl dhrupad je charakteristická důstojná vážnost; místo ostře znějících bubnů tabla se pro rytmický doprovod používá temněji znějící buben pakhavadž, zvukové pozadí tvoří většinou tanpura. Později převládl efektnější styl khajál, nyní téměř výhradně používaný. Ponořením do průzračných tónů rágy můžeme dosáhnout ztišení mysli, všeobjímající lásku a mír.
Bhadžany jsou indické duchovní písně o různých božstvech hinduistického panteonu (jako je Višnu či Šiva), o duchovní moudrosti jógy, o guruech, o cestě k osvícení.
ÓM - mystická slabika

Óm je jedním z nejposvátnějších symbolů v rámci hinduistické tradice, neboť představuje celistvost vesmíru a věčný vibrující zvuk brahma (univerzální duše), který jím prostupuje. Prapůvodně se říká šabdabrahma - zvuková forma Brahma. Óm tvoří tři sánskrtské zvuky
- a-u-m - Óm se zpívá na počátku a i na konci obřadů. Opakováním mystické slabiky ÓM získává člověk přístup k silám vesmíru, a meditace na toto Óm vede k osvícení a nesmrtelnosti.
Ve védské tradici se věřilo, že slova a mantry v sobě nesou tak velkou moc, že jimi lze vyvést
z rovnováhy samotné bohy. Óm je současně nejznámější a nejmocnější z hinduistických manter. Odhaluje vše a obsahuje vše a stejně jako védy je i Óm zjevením, jež přichází skrze šruti. Podle Mándukja upanišady je Óm současně átman i brahma, je minulostí, přítomností i budoucností stejně jako vším, co existuje mimo čas.
posvátná slabika, symbol jednoty tří nejvyšších bohů - Brahmy, Višnua a Šivy ale také symbol absolutna (pro hinduisty). Symbolem trojice - Buddhy, učení a obce pro buddhisty.
MANTRY
Mantry jsou magické, léčebné, ochranné a duši vysvobozující písně. V mystické tradici východu se používají tisíce let k vitalizaci těla, k posílení pozitivních úmyslů a dosažení vnitřního klidu
a míru, jak tvrdí Henry Marshall. Mnohé mantrické tradice používají archaické jazyky, aby eliminovaly pokusy racionální mysli neustále se zabývat slovy a jejich významy, chtějí se, dá se říci, odpoutat od slov. Slovo se dá opakovat tak dlouho dokola, až ztratí úplně svůj význam
a stane se tím, co Indové začali nazývat mantrou. Pokud se to podaří, slova už vás pak neoddělují od přítomnosti
Mantra Amba Amba pomáhá lidem zbavit se strachu = slova Amba, amba, dzai dzagadamba…. .
Co se děje v těle a mysli člověka, který zpívá mantru = jde o uvolnění emočních bloků,
o dechové cvičení a následné zvýšení vitální kapacity plic, a tím o zefektivnění práce s dechem se vším, co k tomu patří, tedy i se zvýšeným přísunem kyslíku do mozku. Jde také o dokonalou relaxaci ve smyslu vypnutí neustálého souvislého běhu stovek a tisíců myšlenek. Většinou negativních myšlenek.
Ukázky manter:
Amba amba džai džagadamba
džai bhuwanešvari
džai džai mukamba
Matko, matko, vítězná vládkyně vesmíru, jež ničíš démony temna a chráníš vyznavače světla.
Bhadža Dínabandhu Dinéše Dánava Dalana
Dušta Nikandanam
Raghunanda Ánanda Kanda Kaušalačanda
Dašaratha Nandanam
Modlím se k němu, protože On je bratrem všech chudých, je Pánem dne, ničitelem krutých démonů. Přináší radost svým rodičům - Kaušalje a Dašarathovi.

Džaja džaja deví mátá namaha

Bohyně matko, budiž pozdravena.
Nástroje
Tibetské mísy
Původ znějících mís z oblasti Himálaje je záhadný a nejistý. Zvuk v rámci rituálů velmi intenzivně používali šamani v původním náboženství bön. Ví se, že použití zvuku a mís se udržovalo jako velké tajemství. Jedno tibetské rčení říká: ,,Ten, kdo pozná tajemství zvuku, pozná tajemství vesmíru". Člověk, který uměl pracovat se zvukem, uměl tedy léčit, byl velmi mocný
a vážený. Mísy jsou podle tradice vyrobeny ze sedmi kovů, z nich každý symbolizuje kov jedné planety: zlato symbolizuje Slunce, stříbro Měsíc, rtuť Merkur, měď Venuši, železo Mars, cín Jupiter a olovo Saturn. Každý kov produkuje určitý zvuk, včetně harmonických tónů
a dohromady pak vytváří výjimečně znělý a bohatý zvuk zpívajících mís. Přesné poměry jednotlivých kovů se různí a zdá se, že ne všechny mísy jsou skutečně ze sedmi kovů.
Mnohé mísy jsou nějak ozdobeny, například vzorky hvězdiček, teček nebo lístků. Někdy je na vnější straně mísy nápis. Obvykle je to jméno majitele mísy v písmu devangiri, které se používá v Nepálu. Někdy je nápis i v tibetštině a označuje jméno majitele nebo název rituálu, ke kterému je určena. Některé mísy mají kolem svého obvodu rýhu či dvě. Některé mísy, zvláště ty
s ozdobenými okraji, mohou reagovat jako fontánové: když je naplníte vodou až po zdobný kruh a udeříte do nich paličkou nebo je třete okolo, z hladiny tryská jedna nebo více malých fontán. Někdy se na hladině vody objeví tvar hvězdy, která se pak promění ve fontánu uprostřed - to je tzv. hvězdná mísa. Sami Tibeťané rozeznávají mísy mluvící, iniciační, panické a zklidňující.
Hudba tibetských mís je inspirovaná přírodou a její čistou energií. Tibetští šamané používali zpívající mísy k proniknutí do jiných dimenzí, synchronizaci a vnitřnímu poznání.

Nejen ti, co hrají, ale i ti, kteří poslouchají, mohou vnímat zvuky - uvnitř v těle. Tibetské mísy jsou díky vibracím, které způsobují tuto vnitřní masáž, stále více používány jako terapeutický prostředek.
Sitár
- strunový nástroj, je nejznámějším indickým hudebním nástrojem. Korpus sitáru je zhotoven
z pečlivě opracované vyschlé tykvové kůry, přední deska a krk je ze dřeva. Často je sitár doplněn odnímatelným rezonátorem - baňkou z vyschlé tykve, která se připevňuje zespodu na horní část krku. Sitár má 5-7 hlavních strun v horní části nad pražci a 11-13 strun rezonančních, které se táhnou ve spodní části pod pražci. Struny jsou napjaty přes plochou kobylku s mírně zkoseným okrajem, jejíž plocha se dotýká vibrujících strun; to způsobuje charakteristický drnčivý zvuk. Struny hráč rozeznívá nikoli trsátkem, ale speciálním prstýnkem z tvrdého drátu, navlečeným na konec prstu. Vytahováním strun do boku podél pražců se zvyšuje napětí struny a výška tónu stoupá. Vytahováním a povolováním struny lze docílit působivé tónové kadence a vibrata.
posunovatelné pražce umožňující mikrotónově přizpůsobit intervaly ladění pro potřeby dané rágy. Kromě melodických strun je sitár navíc opatřen soustavou strun přídavných, které se nerozeznívají ručně, ale jen samovolnou rezonancí - to vede k působivému táhle zvonivému zvuku plnému alikvótních tónů.
Sitár je typickým nástrojem pro severoindické rágy. Někdy se používá i poněkud větší varianta sitáru s hlubším laděním, zvaná Surbahar - "basový sitár".
Sarangí
jsou podivuhodné indické housle používané často v některých rágách. Poskytují jemný a přitom majestátní zvuk, podobně tvárný jako lidský hlas. Smyčcem se hraje jen na tři nebo čtyři hlavní střevové struny, ostatních 36 kovových strun je rezonančních. Technika hry je značně náročná - po strunách se klouže prsty v místě, kde končí kůže a začíná nehet. Dosahuje se tím velmi jemných glizard a tvárnosti tónu. Jednoduchou lidovou variantou sarangi je smyčcový nástroj Saringda, používaný hlavně v Rádžastánu a v severozápadní Indii.
Sarod
má 8 hlavních strun, 3 postraní a 7 rezonančních strun, ale na rozdíl od sitáru nemá pražce - poskytuje sametovější a zastřenější tóny než sitár. Sarod se vyvinul z nástroje Rebab.
Vína
krásný strunový nástroj používaný dříve hlavně v duchovní hudbě. Klasická vína má čtyři hlavní hrací struny a tři po straně, na něž se přibrnkává malíčkem pro udržení spodního stále znějícího tónu (tzv. drón). Podobně jako u sitáru je k horní části krku připevněn zespodu přídavný rezonátor. Vína je velmi starý nástroj, zmiňovaný již ve védách. Ve starých písmech se uvádí, že tento nástroj vytvořili bohové (Šiva), aby se jeho zvuk co nejvíce podobal lidskému hlasu svou medovou barvou. Na vínu hrají velmi často ženy. V rágách je nejčastějším doprovodem víny tanpura, udržující základní tón, a v rytmických částech dvoublanný buben mridangam.
Tanpura
strunový nástroj poskytující táhle znějící tóny. Používá se velmi často jako doprovodný nástroj
v rágách, kde vytváří jakési "kontinuo" ze základních tónů rágy.
Vlevo jako první je Sitár, vedle je Tanpura, vpravo nahoře je Sarod, pod ním Sarangi a ještě pod ním Vína.
Flétny
jsou rovněž častým a velmi působivým nástrojem v rágách. Především je to bambusová flétna Bansuri - příčná flétna s 6 nebo 7 otvory. Flétny jsou oblíbené zvláště v jihoindické hudbě (flétna Venu s 8 otvory), v severoindické hudbě byla flétna zavedena až začátkem 20.stol.
Občas se též používá starobylý plátkový dechový nástroj Šenaj (typu hoboje) s mystickým zvukem.
Bubny
Z bicích nástrojů jsou nejčastěji (téměř ve všech severoindických rágách) používány jednostranné bubínky Tabla (většinou dvojice menšího ostře znějícího a většího "basového" bubnu), starodávný dvoustranný buben Pakhawadž s temným zvukem, buben Dholak,
v jihoindické hudbě pak též podobný buben Mridangam. Svérázným perkusním nástrojem jihoindické karnatické hudby je keramický ghatam, podobný hliněnému hrnci se zúženým hrdlem.
Vlevo nahoře je flétna Bansuri, pod ní je Senaj a ještě pod ním Harmonium.
Vpravo nahoře je Tabla, pod ním je Pakhawadž a jako poslední je Mridangam.

Jak můžeme vidět, některé nástroje jsou velmi podobné našim - tedy evropským, zvláště flétny
a Senaj, který připomíná hoboj.
Závěr:
Indická hudba je velice zajímavá a krásná. Připadá mi tajemná a mystická. Je to možná nástroji, které používá, mají příjemný zklidňující účinek. U této hudby se dá skvěle meditovat, je pro tuto činnost jako stvořena. Rozdíl mezi naší hudbou a indickou je v mnohém patrný: naše hudba se zaměřuje většinou na několik různých žánrů, které vznikly rozdílným historickým vývojem na našem území oproti Indii. Pro různé hudební styly se u nás zažilo tzv. škatulkování (rock, pop, techno, jazz, blues, atp.) Je škoda, že se tato hudba škatulkuje (přitom mnoho hudebních stylů prolíná, nebo se nedá vůbec definovat), narozdíl od hudby indické, která mi přijde ,,sama sebou". Rozdíly jsou také v harmonii, melodii a rytmu. Indická hudba je v tomto ohledu mnohem klidnější, ale zato výraznější než naše hudba. Naše hudba je plná rytmických modelů, harmonických záměn (podle toho jaký hudební styl to je). Hudba indická obsahuje také tyto změny, ovšem oproti jiným žánrům naší hudby (např. techno, house) je obtížnější na hraní.
Práce na tomto zadání mne velmi bavila a byla příjemným zpestřením.
Použitá literatura: www.astronuklfyzika.cz/HudbaIndie.htm; Marek, Vlastimil: Hudba jinak, nakladatelství Eminent
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama